Jmelí je předeno spoustou pověr, ale je fakt, že větvičky této parazitické rostliny k Vánocům prostě patří.

 

Jmelí bílé (Viscum album) je poloparazitická rostlina, která vytváří v korunách stromů až metrové keříky lámavých větviček. Odvar z jmelí se dříve používal na omrzliny, ke snížení krevního tlaku (vařením se jedovatost jmelí ztrácí) nebo jako močopudný prostředek. Šíření jmelí napomáhají ptáci. Jeho plody jim totiž v zimě slouží za potravu a semena roznášejí dál. Jmelí si můžete vypěstovat i na své zahradě – stačí z jeho plodu vymáčknout semínko a nalepit na mladší větev nebo výhon.

Už ve starověku bylo jmelí považováno za neobyčejnou rostlinu, konkrétně za dar z nebes, protože rostlo v korunách stromů. Podle keltských druidů odhánělo jmelí zlé duchy a bránilo požárům. I proto ho zavěšovali v období zimního slunovratu do svých příbytků. Zvyk jmelí zlatit souvisí s keltskými kněžími, kteří ho ze stromů osekávali zlatými srpy. Zajímavostí je, že kouzelnou moc mělo mít však jen jmelí rostoucí na dubech, je proto pravděpodobné, že se nejednalo o jmelí, ale o příbuzný ochmet. Ten je ale opadavý, roste jen na dubech a má žluté plody uspořádané v hroznech.

Křesťané na pohanské legendy reagovali příběhem o tom, že jmelí byl původně strom, z jehož větví vyřezal Josef pro malého Ježíška kolébku. Stejný strom však po 33 letech porazili Římané a vytesali z něj kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom se měl pak za svůj osud tak zastydět, že se rozpadl na malé keříky a dnes přináší štěstí každému, kdo pod ním projde. V anglosaských zemích je jmelí i symbolem lásky a může se pod ním políbit kdokoli. Neprovdaná žena, kterou pod jmelím nikdo nepolíbí, zůstane podle pověr po celý rok sama.

 

In: Zpravodaj ZIMA, č.104

Text: (red)