Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Tyto zelené krasavice přežily všechny klimatické změny, přírodní katastrofy a v posledním období i výstřelky, které jim připravilo civilizované lidstvo. O tom, že se z nich můžeme těšit i v dnešní době, rozhodla občas i náhoda či dost velké štěstí.

Asi nejznámějším pamětníkem časů dávno minulých je stále populárnější jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). Tato na první pohled velmi podivná dřevina sice vytváří krásné vějířovité listy, ale všechny další znaky směřují k tomu, že rostlina patří do skupiny nahosemenných rostlin, proto se v odborné literatuře obvykle uvádí mezi jehličnany. O jinanu je všeobecně velmi dobře známo, že pochází z Východní Asie, zejména z Číny a Japonska. Vzácné stromy jinanu se zachovaly poblíž některých šintoistických klášterů. Je ovšem téměř jisté, že tyto dřeviny se na zmíněných lokalitách udržely zejména díky působnosti člověka.

Dnes považujeme jinan za nesmírně cenný strom nejen kvůli léčivým účinkům, ale i pro široké možnosti využití v okrasném zahradnictví. Je to velmi odolná dřevina vhodná do městského prostředí, kde výborně zvládá snad všechny možné civilizační nástrahy. Původní botanický druh je velmi mohutný strom, do zahrady je proto vhodnější některý z velkého množství sloupovitých, převislých či zcela zakrslých odrůd. Při výsadbě těchto druhohorních krasavců pamatujte na to, že jinany jsou silně světlomilné rostliny. K růstu a prosperitě jim nejvíce vyhovuje dobře propustná půda mírně kyselé půdní reakce.

Kromě jinanu bývají v nabídce našich zahradnických center také jiné rarity ze světa pradávných rostlin. Jednou z nich je opadavá metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides). Kdyby se příznivé náhody nakonec neposkládaly tak, je se stalo, mohli bychom tento strom maximálně obdivovat v tichých depozitech muzeí. Byl totiž znám pouze z paleontologických nálezů a soudilo se o něm, že se z povrchu planety země vytratil zhruba před 70 milióny let. Překvapení jménem metasekvoje se však rodilo v několika etapách. Nejzákladnější objev se stal v době, kdy měl svět celkem jiné starosti. Jeho velkou část totiž právě sužovalo běsnění druhé světové války. Bylo to podle některých pramenů v roce 1941, nebo podle jiných až v létě roku 1943, kdy jeden z čínských botaniků na základě upozornění z blízké školy u vesnice Mou-tao poprvé spatřil strom, jaký před tím nikdy neviděl. Uběhl ale ještě nějaký čas, než se přišlo na to, jaká rarita byla vlastně objevena. Strom byl před tím několikrát nesprávně pojmenován. Až v roce 1947 se na místo vypravila větší vědecká expedice, která přivezla s sebou nejenom dostatek informací o této rostlině, ale také množství semínek, které byly poslány do USA a později i do botanických zahrad jiných zemí. Definitivní potvrzení již očekávané události přinesl květen roku 1948, kdy byla rostlina definitivně popsána a zařazena do již existujícího rodu Metasequoia.

Metasekvoje je nejenom zajímavá, ale také velmi hezká dřevina. V optimálních podmínkách tvoří poměrně velký strom s pyramidální korunou. Světle zelené jehličí se na podzim přebarví do rezavých odstínů a později opadá, jako náš modřín. Výhodou metasekvoje je její vysoká přizpůsobivost k různým půdám. Nejlépe jí vyhovují bohaté a vlhké půdy, ale dokáže růst i v dlouhodobě zamokřeném prostředí a v půdách až extrémně kyselých (ph kolem 3,5). I když je to vysoký strom, udržuje si kompaktní korunu, takže ho lze vysazovat i do okrajových partií středně velkých zahrad. Pro malé zahrady lze použít lehce převisle rostoucí, zakrslou odrůdu ‘Miss Grace‘. Velmi působivá je také zlatě žlutá odrůda ‘Goldrush‘, která roste ve srovnání s původním druhem do nižších rozměrů a podstatně pomalejším tempem.

Rostlin z pradávných období je ještě celá řada, některé dokonce pěstujeme i v bytových podmínkách. Ale je tu ještě jedna skupina rostlin, která si zaslouží připomenutí. Jsou to blahočety, jejichž vědecké jméno Araucaria je odvozeno od chilského města Arauco. Jsou to velké jehličnaté stromy, které v dospělosti tvoří impozantní korunu deštníkovitého tvaru. Tyto podivné stromy obývaly planetu od konce druhohor až od začátku třetihor. Do dnešních dob se zachovalo více druhů, pro venkovní pěstování na našich zahradách však má význam pouze jediný, a i ten pouze okrajově. Jedná se o druh Araucaria araucana, který roste v horských oblastech Jižní Ameriky. Vytváří velké, pevné a pichlavé šupiny, jimiž se brání zejména proti býložravým živočichům. Dnes už to vypadá možná trochu úsměvně, ale je pravděpodobné, že druh byl právě kvůli těmto šupinám uchráněn před totální likvidací býložravými veleještěry.

V našich podmínkách je to druh relativně velmi citlivý a dá se pěstovat jenom v některých místech. Původně roste ve vysokých horách Patagónie, v lokalitách, kde teplota často klesá dost hluboko pod bod mrazu. Pro přežití rostliny je ovšem důležitá vysoká a stálá vlhkost vzduchu. Blahočety potřebují propustnou půdu s vyšším obsahem humusu a rovněž stálou vlhkostí. Pro mladé rostliny je důležité, aby byly částečně chráněny před přímým slunečním svitem. Pro naše klimatické podmínky je nejbezpečnější jejich pěstování ve velké nádobě, která se na zimu přenese do prostor bez velkých mrazů, průvanu a prudkých teplotních výkyvů.